Společenské jazykové učení - Soziales Sprachlernen

Společenské jazykové učení vyvinul Charles A. Curran ve Spojených Státech Amerických v polovině sedmdesátých let dvacátého století. Výuka je koncipována jako poradenská činnost, při které lektor působí jako poradce, zatímco student je vnímán jako klient a spolupracovník.

Metoda CLL zdůrazňuje smysl pro komunitu ve studijní skupině, podporuje interakci jako prostředek pro učení a považuje za prioritu pocity studentů a rozpoznávání výzev a problémů při osvojování jazyka. Učení se považuje za osobní rozvoj, a ne za dosažení cíle stanoveného učitelem. Sami studenti si vytváří sylabus podle svých zájmů. Úkolem učitele je pomáhat studentům dosáhnout cílů, které si stanovili.

Interakce učitel-student je v této metodě zásadní. Platformou pro tento vztah je určité sociální společenství - komunita, v níž se vztah vytváří jako partnerství mezi všemi členy, tedy mezi všemi studenty navzájem i mezi učitelem a studenty. Studenti se učí díky kooperaci všech komunitních členů, nikoli jako individuality. Diskutují v kruhu a a učitel stojí mimo něj. V případě, že studenti potřebují poradit, požádají o pomoc učitele.

Mezi úkoly a aktivity uplatňované v metodě Community Language Learning patří překlad. Studenti vysloví větu, učitel ji přeloží do cizího jazyka a studenti opakují učitelův překlad. Pracuje se v malých skupinkách, kdy studenti diskutují nad určitým tématem a následně vše prezentují učiteli a ostatním studentům.

Každá hodina je nahrávána a v další lekci se o nahrávce diskutuje. Nahrané konverzace se přepisují, analyzuje se transkripce, a tím se procvičuje užití určitých výrazů nebo gramatických pravidel. Volná konverzace s učitelem nebo ostatními studenty může zahrnovat diskusi o tom, co se studenti naučili, stejně jako o pocitech, které studenti z učení mají.

Metoda společenského jazykového učení může být velmi účinným nástrojem pro rozvoj jazykových dovedností studentů a podporu jejich sociálního a kulturního porozumění. Nicméně je důležité vyvážit její použití s individuálními potřebami a schopnostmi studentů a zajistit, aby byli učitelé dostatečně připraveni na implementaci této metody.

Charakteristika:

Důraz na sociální interakci: Metoda klade velký důraz na sociální interakci mezi studenty a učitelem jako klíčový prvek pro učení jazyka.
Základní principy sociokulturní teorie: Tato metoda je založena na základních principech sociokulturní teorie, včetně zóny nejbližšího vývoje a sociálního konstruktivismu.
Kontextuální učení: Učení jazyka je chápáno jako proces, který je vždy vložený do sociálního a kulturního kontextu, což zahrnuje například rodinné, školní a pracovní prostředí.
Kolaborativní učení: Studenti jsou povzbuzováni k spolupráci a vzájemné podpoře při učení jazyka, což podporuje výměnu názorů a zvyšuje jejich porozumění.

Výhody:

Realistické situace: Metoda podporuje vytváření realistických situací, ve kterých studenti mohou cvičit své jazykové dovednosti v autentických kontextech.
Rozvoj komunikačních dovedností: Sociální interakce a spolupráce posilují schopnost studentů komunikovat efektivně v cizím jazyce.
Podpora kritického myšlení: Studenti jsou povzbuzováni k aktivní účasti a kritickému myšlení při diskusi a výměně názorů s ostatními.
Zlepšená motivace: Sociální interakce a spolupráce mohou zvýšit motivaci studentů a zlepšit jejich angažovanost v procesu učení.

Nevýhody:

Časová náročnost: Metoda vyžaduje více času na plánování a provádění aktivit, které podporují sociální interakci a spolupráci.
Potřeba vyvážení: Přílišný důraz na sociální interakci a spolupráci může snížit pozornost věnovanou individuálním potřebám a schopnostem studentů.
Omezené použití ve větších třídách: Ve větších třídách může být obtížné zajistit dostatečnou úroveň sociální interakce a spolupráce mezi všemi studenty.
Nedostatečná připravenost učitelů: Učitelé potřebují dostatečné odborné znalosti a dovednosti pro plánování a provádění aktivit podporujících sociální interakci a spolupráci.